Richard Tesařík (†80) poskytl svůj poslední rozhovor krátce před Vánoci roku 2025. Na Boží hod oslavil osmdesáté narozeniny a jeho Yo Yo Band zároveň padesát let existence. V pražském bytě tehdy mluvil o rodičích, slavné kapele, penězích i o tom, proč si nedokázal představit život bez vystupování. Dnes jeho slova působí jako bolestně silná vzpomínka na hudebníka, který možná tušil, že se blíží konec.
Richard tehdy působil v pořádku, pouze si stěžoval na bolesti zad. Přesto zdůrazňoval, že chuť zpívat, vystupovat a pracovat ho neopouští.
Všechno nejlepší k vašim krásným narozeninám, hlavně to zdravíčko!
„Děkuji, naštěstí je to už s mými zády přece jen trochu optimističtější, ale neměl bych se už rozhodně pouštět do žádných větších akcí, jak říkají klasici.“
Jak se cítí takový reggae man, muzikant, v osmdesáti letech?
„Kdyby mě nebolela ta záda, bylo by to v pohodě. Cítím se dobře, chuť a nějakou sílu zpívat a vystupovat pořád mám. Ale musím se krotit ve své soutěživosti, abych si pak něco nenatrhnul. A jak říkáte reggae man… Yo Yo Band má svůj specifický styl, není to ‚jen‘ reggae, je tam latina, jazz, soul… Dali jsme to všechno dohromady.“
Na nízký důchod se připravil už dávno. Když přišla řeč na finance, Tesařík přiznal, že s malým důchodem počítal. „Já jsem už tehdy selským rozumem domyslel, že budu mít jednou malý důchod, tak dnes nejsem zklamaný. (směje se) Tehdy jsem ale rozhodně nepočítal s tím, že se dožiju osmdesáti let…“
Kapela podle něj nikdy nenahrála vánoční píseň. „Opravdu žádnou nemáme. Asi nikoho nic na tohle téma nenapadlo, což je možná škoda. Kapra se týká tak maximálně Rybitví, a to ještě velmi vzdáleně…“
Právě k obci Rybitví na Pardubicku měl Tesařík vřelý vztah. S kapelou tam na začátku 90. let prorazil a spolu s bratrem získal čestné občanství. Ve znaku obce však podle něj nejsou, na rozdíl od tří kaprů a ruchadla, vynálezu místních rodáků, bratranců Veverkových.
Všechny obce zmíněné v písni Rybitví podle jeho slov skutečně existují. „Všechny jsou skutečné, ty obce opravdu existují, Rybitví, Pičín, Kozolupy atd., jen Nedvězí Mejto takhle dohromady neexistuje, jen samostatně.“
Vedle Rybitví se velkými hity staly také Karviná a Kladno. Tesařík vysvětloval, že k Rybitví i ke Kladnu napsal text sám, zatímco Karvinou a další lyričtější písně vytvořil Ivan Hlas. „Já v nich mám spíš takovou poťouchlost.“
Jedním z dvojsmyslů byla také slavná „dáma z Dejvic“. Tesařík přiznal, že nešlo o skutečnou ženu, ale o upravený prvomájový slogan „My jsme z Dejvic – nás je nejvíc!“. „Tahle paní, co tam toho má nejvíc, stejně jako Pičín, Kozomín a Řitka, mi vydělaly docela dost peněz. Těžko to spočítat, šest nul tam bylo určitě, přes milion.“
Yo Yo Band založil s bratrem Vladimírem v roce 1975. Původně chtěli vytvořit vokální kvarteto inspirované americkými černošskými soulovými a funky skupinami. Chyběl jim spodní hlas, a tak oslovili Ondřeje Hejmu, kterého Tesařík znal ze základní školy v Bílé ulici. Čtvrtým členem byl Julius Novotný Kuzma.
Poprvé kvarteto oficiálně vystoupilo v hotelu Grand na jazzovém festivalu. Tehdy se zaměřovalo především na spirituál, soul a gospel.
Začátky však byly finančně velmi skromné. Kapela dlouho vystupovala amatérsky, musela absolvovat povinné přehrávky na Pražském kulturním středisku a hraním se neuživila. Výrazné zlepšení přišlo až kolem roku 1985, po deseti letech hraní „za kafe a polívku“.
Tesařík po vojně nastoupil v září 1969 jako kulisák. Čtrnáct let pracoval ve Stavovském divadle, které tehdy neslo název Tylovo divadlo a patřilo pod Národní divadlo. Když byl přeřazen do Nové scény, dal výpověď. Později se shodou okolností stal myčem oken.
V mládí chtěl studovat Fakultu tělovýchovy a sportu a stát se trenérem. Na základní škole byl podle vlastních slov zlobivým dítětem a měl i trojky z chování. Vojenská kariéra ho jako chlapce lákala kvůli otci, válečnému hrdinovi a generálmajorovi. Později od této představy ustoupil. V armádě sloužila také jeho matka, která se později stala kapitánkou v záloze.
Jeho rodiče se poznali v Buzuluku během druhé světové války. Po Dukle přišel jeho otec o oko a byl těžce raněn. Přesto chtěl znovu bojovat a zúčastnit se ostravské operace. Měl však odjet jako velitel čestné stráže prezidenta Beneše do Košic. Matka mu tehdy řekla, že je těhotná, a on už do bojů neodešel.
Hudební kariéru Tesařík ukončit nechtěl. Yo Yo Band zůstával aktivní, jeho kolegové byli podstatně mladší a kapela měla naplánované letní vystupování i zimní plesy. Zároveň už patnáctým rokem učil techniku zpěvu a interpretaci na mezinárodní konzervatoři.
„Neumím si představit, že bych jen seděl doma a už nic nedělal.“
V Divadle Kalich tehdy působil šestadvacátou sezonu. Přiznával, že není velkým hercem a dokáže zahrát především sám sebe. V představení Mauglí hrál slona Hátího a supa. Sloní roli zvládal i přes potíže se zády, u supa však potřeboval také tančit a doufal, že v únoru už bude v lepší kondici.
Na novoroční předsevzetí nikdy nebyl. „Zásadně ne. Víte, když chcete pobavit Pána Boha, tak mu řekněte svoje plány do budoucna…“
