Phineas Gage přežil v roce 1848 nehodu, při níž mu železná tyč prorazila lebku a prošla přední částí mozku. Fyzicky se během několika měsíců zotavil, ale podle popisů lidí z jeho okolí se po úrazu změnilo jeho chování. Právě tento rozdíl mezi tělesným přežitím a změnou osobnosti učinil jeho případ významným pro dějiny medicíny a psychologie.
Pětadvacetiletý Gage pracoval jako předák na stavbě železnice ve Vermontu. Dne 13. září pěchoval střelný prach do otvoru ve skále železnou tyčí dlouhou přes metr a vážící necelých šest kilogramů. Nástroj narazil na kámen, vznikla jiskra a nálož explodovala. Výbuch vymrštil tyč do jeho obličeje: pronikla pod levou tvář, prošla očním důlkem a přední částí mozku a vyletěla temenem hlavy. Dopadla do prachu více než 25 metrů daleko.
Gage po několika minutách začal vnímat okolí a s pomocí došel k povozu, který ho odvezl k lékaři Johnu Harlowovi. Podle Harlowových zápisků ho pozdravil klidně a poznamenal, že pro něj bude mít dost práce. Z rány na temeni bylo vidět odhalený mozek.
Léčení trvalo dlouho a komplikovala ho zejména infekce. Gage přišel o levé oko, ale zotavil se bez potíží s chůzí, řečí či pamětí. Jeho okolí zpočátku slavilo, že přežil zranění, které se zdálo smrtelné. Později si však rodina a známí všimli změn v jeho povaze. Případ Gage ukázal, že tělesné zotavení nemusí znamenat návrat k dřívějšímu chování.